Vanya Kayin

Znovu v ruskim carstvi pyyatyka,
navit holuby na hramah syzi,
brate Kayin, cya sloza velyka
na tvoyii neholenii marmyzi,
shcho vona take i kudy tikaye,
perepyv chy peretovk zaduze
i dryzysh mov Kayin, brate Kayin,
mii rudoborodyi p’yanyi druze.

Mii kosovorotyi temnyi rote,
v Boha prosysh rizky nache lasky,
znov na stainyah batohom poroty
vid Moskvy do samyh do Alyasky.
Prahnesh, az kozuh pid nohy kynesh,
topchesh yak toptav chuzu knyazivnu,
rvesh kaptan, bo niby i spravdi hynesh
u bezkrayu nich vedmezu i zymnu.

Plachesh i dzvenysh nemov sokyra,
shcho z nebes upala u Nedeyi,
rvesh sorochku ta pid neyu shkira
zderta z mene des na Yeniseyi.
Bratni ruky do rozpravy skori
dlya obiimiv p’yanyh rozprostorysh,
vidpusty mene na yasni zori,
ya vze vichnyi, ty meni ne storoz.