Den u den

Pochynayu den, yak zvychaina ljudyna, p’yat hvylyn na yizu, zbyrannya hodynu zabyraye,
Holova ide kolovorotom, pryyilysya vze budenni turboty.
Pryamuyu shvydko po ridnomu kvartalu, na oblychchi hraye posmishka zuhvala,
Lyudy obhodyat mene storonoyu, inodi dyvuyut svoyeyu nedoviroyu.
A ya pozychu babulec ta pidu ioho sadyty, shcho budu z nym robyty, ne mozu uyavyty,
Ale v kysheni hamanec, to holovne... tomu pryamuyu navprostec.
A hamanec na tovstomu lancyuzi, shyroki shtanci, use ye pry sobi,
Chymchykuyu, zyrkayu ochyma, reahuyu, koly muza modnyava lyne.

Pryspiv:
Den u den dusha rozkvitaye. Den u den navkolo vesna.
Den u den serce spivaye...
Den u den dusha rozkvitaye. Den u den navkolo vesna.
Den u den serce vyhravaye...

Daye meni nathnen badore dovkillya, pronyzuye naskriz, yak elektrohvylya.
Dmuhaye lehenko zustrichnyi viterec, vyroblyaye povitryanyi tanec.
Tryvaye dali pryrodnya vystava, den u den taka sobi dorechna zabava,
Ryatuye mene vid zelenoho smutu, koly padaye zir na budennist zakynutu.
Ya povernus teper, dyvljus na nebo synye, stelya nebesnaya mene nakryla
Obriyem okreslyla svoyi kordony, sonyachne syaivo daye meni fotony.
Idu, daruyu enerhiyu nastroyu, bazayu zaluchyty do zyttya bilshe kontrastu,
Raiduzno, barvysto zustrichayu den u den, kozen den daruye novyh vrazen.

Pryspiv